streda 5. februára 2014

Dark Chocolate - Prolog

Poznámka autora: Tak snad se vám to bude líbit, když bude zájem, zítra by mohla být další část. :)
Ivette*


Už zase stojím u jejího hrobu. Chodím sem každý den. Asi nedokážu přijmout fakt, že už tady není... tady se mnou. Už ji v životě nebudu moci obejmout, cítit její vůni, vidět její smích, její krásné hnědé oči, už se jí nebudu moci s ničím svěřit a ona už mi nikdy nedá tak skvělé rady jako vždy. Už zase mám na krajíčku. Vůbec nevím, kde se to ve mně bere. Přijde mi, že za poslední měsíc jsem vyplakala nejmíň oceán slz a nevím, zda vůbec někdy přestanu plakat…
***
Jmenuji se Jazzra Noel Smith. Je mi šestnáct let, mám hnědé oči, dlouhé kudraté černé vlasy a pocházím z Jamajky. Ano, z Jamajky. Mám čokoládový odstín pleti. Máma mi vždy říkala Choc. Jmenuji se sice Jazzra, pro kamarády Jazz, ale maminka mi vždy říkala, že jsem její malá čokoládka, proto Choc. Mluvím o ní v minulém čase, protože před necelým měsícem opustila tento svět. Opustila mě, všechny naše známé a babičku s dědou. Všichni jsme věděli, jak to dopadne. Když jsem se narodila, maminka byla štěstím bez sebe. Prý nevěřila, že by se to mohlo ještě vůbec povést. Těhotenství ovšem nebylo plánované, takže když se můj otec dozvěděl, že mamka čeká miminko, utekl a už se nikdy nevrátil. Maminka měla těžkou nemoc. Prý nějakou vzácnou chorobu. Její rodiče to zjistili, už když se narodila. Předpověděli jí předčasnou smrt. Zemřela mladá, bylo jí jen třicet sedm. Její nemoc neuzpůsobovala zplození dítěte a tak, když zjistila, že čeká mě, nemohla věřit tomu, co od doktora slyšela. Když jsem dovršila deseti let, rozhodla se, že budu studovat dálkově a že spolu procestujeme svět. Byly jsme snad všude. Přes Ameriku, Evropu, Afriku, Asii až po Austrálii. Nejvíce se nám ale líbilo v Brazílii v Riu De Janeiru. Zažily jsme tam spolu nejkrásnější chvíle. Na to místo budu vždy vzpomínat s úsměvem.
Když mi maminka v deseti letech oznámila, co se jednoho dne stane, nemohla jsem tomu uvěřit, pak to na mne ale dolehlo a já proplakala celé noci. Kdyby ovšem maminka věděla, že se takhle trápím, nikdy by si to neodpustila, i když za to nemohla. A tak jsem před ní musela dělat statečnou. A vycházelo mi to.
Na Jamajce jsme žily až do teď. Maminka neměla nikdy žádné bolesti, až posledních čtrnáct dní to s ní nevypadalo dobře, a proto jsme se spolu vrátily zpět na Jamajku. Než zemřela, přepsala na mne náš dům a dala mi několik rad do života. Řekla mi, ať se nikdy nebráním lásce, ať je jakákoliv. I kdybych prý měla žít s ženou, ať to nikdy nevzdám jen proto, co si lidi myslí a co říkají. Také mi ještě řekla: "Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.'' Nikdy jsem nechápala, co tím chtěla říct, ale nechala jsem to tak.
Už dlouho si dopisuji s jednou ženou z Británie. Než maminka zemřela, oznámila mi, že vzhledem k tomu, že nejsem plnoletá a babička s dědečkem na tom zdravotně nejsou nejlépe, pojedu do Británie za tetou Karen. Ano, za tou ženou, se kterou si dopisuji už od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Karen je prý maminčina dlouholetá kamarádka. Seznámily se, když maminka jela se školou na poznávací zájezd do Anglie. Tehdy u nich v rodině bydlela. Karen je o něco starším než má matka, ale přesto se staly skvělými kamarádkami, i když jen na dálku.
Proto moje maminka, už když jsem se narodila, se s tetou Karen dohodla, že si mě adoptují a že až maminka nebude žít, odstěhuji se k nim do Británie. Nejprve jsem nevěděla, co budu dělat. Vždyť já jí sice znám, ale jen přes papír. V životě jsem ji neviděla. Děti prý má. Myslím, že syna a dceru. Nevím to jistě, už si to moc nepamatuji. Nechtěla jsem to tady opustit. Mám tu přátele a babičku s dědou, ale bylo to maminky poslední přání, abych se přestěhovala za teď už mojí nevlastní matkou do Británie, a tak jsem to musela dodržet.
Když jsem psala Karen do Británie a oznámila jí tu smutnou zprávu, odepsala mi jen, že se mám držet, že se na mě s rodinou už těší a že mi budou oporou. Prý je ale problém s tím, že ona odjíždí na nějaký čas s manželem do ciziny, a tak neví, kde zatím budu, ale prý si mě k sobě nejspíš vezme jedno z jejích dětí. Všichni jsou dospělí, a tak s tím nebude problém.
***
Odcházím od jejího hrobu. Dnes jsem se s ní byla rozloučit. V poledne odlétám letadlem do Británie žít nový život. Doufám, že jednou najdu význam té matčiny věty: Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.

2 komentáre: